Okamih kocourkový

Kocourek navštívil svou praktickou lékařku za zcela jiným účelem, nicméně byla mu provedena i preventivní prohlídka. Během ní proběhl tento zaznamenáníhodný rozhovor.

Dr: máte děti?

K: jo.

Dr: jména?

K: Karin Karolína…

Dr: a která je starší?

#modřívědí

Okamih myšlenkový

Sousedka (tři děti): “ta Dvojka tak krásně pláče… tak miminkovsky ještě!”

Já: “jó? Já mám pocit, že řve někdy tak, že neslyšim vlastní myšlenky…”

Sousedka: “prosim tě, a ty máš ještě nějaký myšlenky? Já už ani ne…”

Okamih vanový

Jdu se po třech měsících naložit do vany s touhou po troše soukromí. Jak to dopadlo už matky ví, takže nemusí číst dál.

“Mami! Já vím, že chceš mít klid. Neboj se, mami. Jestli se mnou nebudeš chtít mluvit, nemusíš! Mami! Já se budu  jen dívat. Vidíš, jak tady sedím? Mami, máš růžovou vodu! Tatiiiii!!! Pojď se podívat, máma má růžovou vodu! Mami, něco ti namydlim. Nevadí ti, kdyz ti umeju pupík? Mami, radši ti umeju vlasy. Vidíš, jak je ta žínka černá? No, vidíš to? Mami, to nevadí, že máš vodu v očích, to nevadí. To nic neni, mami, promiň… mami!!! Ta voda je třpytivá! Mami! Koukej! Tatiiiiii! Pojď honem! Máma má tu vodu úplně třpytivou! Mami, já jsem se tou třpytivou vodou umyla! Neboj, jsem nahatá. Mami, koukej, jsem nahatá! Mami, na co máš tohle? Mami, kdy si umeješ hlavu? Mami, umeješ si jí i timhle? Mamiii, no mami, copak je? Ty jsi smutná, mamísku? Mami, co třeba, kdybys už vylezla. Máš varhánky. Mami, máš varhánky! Mami!”

Toto je jen strohý výčet toho, co mi to milé dítě během mé chvíle soukromí zvládlo říct. Díky bohu, že ta malá zatím nemluví a, haleluja, ani nechodí…

Jak na Nový rok, tak po celý rok…

…hlásala jsem od rána s takovou frekvencí, že dělat to Kocour, už ho několikrát pošlu k šípku. Nicméně všechno se tak krásně dařilo, že mi to nedalo než připomenout, že takhle báječně to bude probíhat celý rok.

Idylka trvala do chvíle, než První zatoužila zajet si lanovkou na Petřín. Souhlasili jsme a od toho momentu šlo všechno do kytek.

  1. Než jsme se vypravili, malá i velká se stihly několikrát prostřídat ve řvaní. U malé důvody neznamé, u velké důvodů mnoho.
  2. Před odchodem si Kocour naměřil 37,1. Naštvalo mě, že přesto hodlá jít v mrazu ven. “Vždyť tam pojedem tramvají, nahoru lanovkou, za chvíli jsme doma…” jo… hovno, hovno, zlatá rybko…
  3. Kocour První opět nosil!!! Což mě naštve skoro vždycky poměrně spolehlivě.
  4. Na lanovku byla fronta jako kráva. Jako tucet krav. Jako stádo krav! Jako miliarda pojebanejch stád debilních krav!!! A na mrazu…
  5. První přesto trvala na tom, že pojedeme, logickými argumenty se jí nedařilo přesvědčit a Kocour odmítl využít rodičovskou převahu.

A tak jsme se aspoň protlačili do vestibulu a třičtvrtě hodiny jsme čekali jak hovada. Jo, a už jsem psala, že jsme s sebou měli kočár??

Abych byla upřímná, jako hovado jsem asi čekala jen já. Kocour s První byli spořádaní, ovšem já nadávala jako papoušek. Američtí turisti za námi o mě opatrně polohlasem mluvili jako o SHE a japonská děvčata, která jsem zvládla anglicky taky spražit, na mě radši ani nekoukla. Výsledek to mělo ten, že Amíci už radši zmlkli, za to jistě všichni litovali toho milého pána (čti Kocoura), jakou má příšernou ženu, a to dítě (čti První) macechu. Na matku jsem se asi tím slovníkem kvalifikovat nemohla.

No, a jak na Nový rok, ta po celý rok. Vykročili jste taky prdelí? 🙂

Dvoudětně

Přestože jsme Dvojku v zásadě plánovali, zahnízdila se tak rychle, že mě to zaskočilo. První tři měsíce jsem se s těhotenstvím nemohla moc smířit, proplakala jsem pár nocí, chytala jsem schízy, že to prostě nedám.

Abyste to pochopili… Říkám o sobě, že nejsem žádná matka pluku. Nejsem ta sluníčková všeobjímající matka, která cítí nekonečnou lásku a nejradši by o tom všude vykládala. Svoje první mateřství jsem brala se značnou rezervou, byť První miluju a udělala bych pro ní první poslední na světě, miluju taky svoje soukromí, potřebuju čas pro sebe, abych se zbavila mateřského přetlaku a nezbláznila se do týdne. První jezdila od roku a půl samostatně k našim a nezřídka tam dala i týden. A já si tyhle dny hýčkala a děsilo mě, jak to přežiju, až už to nebude. Protože dvě děti najednou, ty jen tak neudám, zejména ne aspoň do roku Dvojky.

A tak teď sedim v kavárně, měsíční Dvojka je doma s První a s tatínkem, já využívám hlídací tchýně, která je zřejmě nadšená, že jí miminčí období Dvojky neproteče mezi prstama tak jako u První. Já jsem nebyla dýl než pár hodin bez dítěte už od srpna, kdy jsem nastoupila na mateřskou, a zatím se sama divím, že mi to nevadí.

Dokonce mám pocity lítosti, že nejsem s Dvojkou, dokonce můžu upřímně říct, že si chvíle s ní fakt užívám a je mi líto, že jich jen pro sebe nemáme víc. Sluníčkovatím? Kéž by.

Za svůj komplikovaný mateřský postoj jsem po přečtení kvant literatury vinila porod. Jsem srab, a tak jsem si nechala píchnout epidural, čímž jsem tedy neprožila všechno, co jsem možná prožít měla. A vinou řešení porodních poranění jsem První dostala pochovat až skoro po hodině. Nevím, jestli je to opravdu tolik zásadní, ale podruhé jsem se chtěla pokusit udělat to jinak. Ještě cestou do porodnice s Dvojkou jsem řvala, že jestli to nestihnem na epidurál, tak chcípnu, no, nestihli jsme a cajk, byť to bolelo jako prase. A hned, jak byla venku, jsem se hlásila, ať mi jí daj. A tak mi jí dali, ušmudlanou, fialovou, skrčenou, ještě se šňůrou, a já pocítila ten nával endorfinů a slzím z toho ještě teď. A miluju jí. A pak zas brečím z toho, že k První mi podobný pocity naběhly až za pár měsíců… Holky, zvažte ty epiduraly…

Tenhle zápisek nemá pointu. Jen si tak vypisuju věci, co se mi honěj hlavou. A taková asi bude i většina tohohle blogu, tak hodně štěstí čtenářům :D.

Porod

Porodila jsem dvakrát. Při prvním jsem stihla koukat na hodiny, ujistit se, že to neni tak hrozný, i usnout a během snu o holčičce na kole porodit.

Podruhé to taková legrace nebyla. Po pár hodinách naprosto nepravidelných kontrakcí mi došla trpělivost a zavelela jsem, že je čas vyrazit. Mnou vybraná porodnice měla stopku a zaplaťpánbu za to, protože byla cca 50 minut cesty. Nakonec jsme i jen do 10 minut vzdáleného Podolí dorazili jen tak tak.

“já se zeptám…”, “chceš tudy?…”, “mám…” ničil mě Kocour dotazy.
“ježišmarjá dělej si, co chceš, hlavně rychle!!” kňourala jsem a rozdýchávala snad desátou kontrakci od chvíle, co jsme vylezli z auta (nepřeháním). Když jsme dorazili k sálům, seděl venku pán a mě polil studený pot, že se tu čeká fronta.

“Tak zazvoň, nebo zabuš, já už to nedám!!!” křičela jsem na Kocoura a ten se jal zvonit.

Asistentka, která přišla oteřít, to myslela jistě dobře. Ovšem pravidla zněla – natočit monitor. A! Vyplnit papíry…

“Tak se tu posaďte, já si něco připravím v počítači a přijdu vás natočit.”

“Hmmmm, ale můžu si zatím popocházet? Já asi nezvládnu sedět… Aaaa, tak teď mi praskla voda! Cože? Mám si sednout? Moment, zase kontrakce, tak chviličku… NE, to nedám. Nemůžu si sednout.”

Naštěstí byla uznalá a svolila tedy, že poruší předepsaný postup a vyšetří mě, jak na tom jsme.

“Hmm, takže zaniklé a cítím hlavičku.”
“Co?”
“Rodíte. Zvládnete to na sál?”
“Když okamžitě poběžíme, tak snad jo.” Zrovna mi skončila kontrakce, slečna posbírala moje svršky a mazaly jsme.
“Haló, pozor, udělejte nám cestu na trojku!” volala a personál uskakoval.
Ale zas tolik ho tam nebylo, byla hluboká noc :D.

Na sále jsem přežila další kontrakci a začala ze sebe rvát zbytky oblečení, aby se mi dítě nenarodilo do kalhot. Pak šup na kozu a měla jsem pocit, že tlačím sto let. Bolest jako kráva a hlavně beznaděj, protože se mi zdálo, že to vůbec nepostupuje, že to nejde, necítila jsem ten pověstný tlak, který jsem si pamatovala od Kačolíny.
Pár dní před porodem jsem viděla báječné video s báječnou porodní asistentkou, která o porodu mluvila jako o krásné intuitivní věci, o tom, jak žena musí naladit svůj cosikortex a každou kontrakci vítat jako pomoc, že netřeba tlačit, že stačí nechat dítko vyklouznout, což doplnila sugestivním pohybem rukou, který mám stále před očima. Tedy jsem si předsevzala, že i já se naladím a nechám dítě vyklouznout, ovšem na bojišti se mi zdálo, že to jaksi drhne.

“Proč to nejde, bohajeho?” ptala jsem se mezi kontrakcemi, ošem PA mě ujišťovala, že to jde naprosto báječně a že je za chvilku venku. Ještě žasla, jak duchaplně konverzuju s hlavičkou mezi nohama, co ale bylo obsahem té zásadní konverzace, už si nepamatuju.

“A je to! Holčička! Čas 1:01.”
“V kolik jsme dorazili?” ptám se Kocoura a informace, že jsme v 0:40 vystupovali z auta, mě šokuje. Měla jsem pocit, že rodím hodinu a svíjím se tam v nekonečným bolestech. Inu, čas je relativní. A odkaz na tenhle zápisek budu dávat každýmu, kdo mě zas a znova naprdne kecama typu “tyjo, takhle rychlý, tos měla dobrý, viď!”. Kulový!
Peklo to bylo a potřetí ani omylem!